Historie Aikidó
Aikidó je jedním z nejmladších japonských bojových umění. Jeho historie však sahá až do 9. století, kdy jeden ze samurajů rodu Minamoto, Šinar Saburó Jošimicu, vytvořil Daitórjů aikidžucu, které můžeme považovat za předchůdce aikidó. Tak jak bylo v tehdejším Japonsku tradicí a zvykem, předávalo se toto bojové umění v rodu Minamoto z generace na generaci, až k muži jménem Sókaku Takeda, který toto umění začal v roce 1905 vyučovat na ostrově Hokaidó. Samotné aikidó však čerpalo i z prvků šermířské školy Katori, jejíž historie sahá ž do 15. století je zařazena mezi japonské kulturní památky.
Sókaku Takeda působil za éry Meidži a byl ve své době pravděpodobně největším odborníkem na umění boje v Japonsku. Připisuje se mu i založení jakuzy, tradiční japonské zločinecké organizace. Sókaku byl pravým ztělesněním samuraje. Byl neustále ve střehu, vybavený celou řadou zbraní ukrytých v oděvu. Odmítal veškeré nápoje a potraviny, které nepřipravil osobně jeho žák, neboť se obával, že by mohl být otráven. Proto si přinášel i na návštěvu vlastní zákusky a čaj. Zasloužil se o to, že se bojové umění rodu Minamoto dostalo poprvé na veřejnost.
Morihei Ueshiba
Jeden z nejnadanějších žáků Sókaku Takedy byl Morihei Uešiba (1883-1969). Ten se na ostrov Hokaidó dostal díky vládní kampani, která se snažila podpořit zalidnění tohoto řídce osídleného ostrova. Uešiba zde vedl skupinu osadníků se zaměřením na těžbu dřeva a pěstování máty peprné. Od Sókaku Takedy obdržel povolení vyučovat Daitórjů aikidžucu a začal jej postupně přizpůsobovat svým představám. Aikidžucu bylo původně zcela válečným uměním a zaměřovalo se tedy na vysokou efektivitu boje s cílem eliminovat protivníka.
Uešiba však kladl více důrazu rozvoj vůle a na výchovné zaměření než na likvidaci protivníka. Začal tedy vytvářet vlastní souběžný systém, který technicky vycházel z původního bojového umění aikidžucu, ale myšlenkově se již ubíral zcela nezávislou cestou.
Své první dódžo (místnost pro cvičení bojových umění) otevřel M. Uešiba v roce 1920 v Kjótó. V té době jednotlivé techniky ještě neměly pojmenování. Až do konce druhé světové války bylo cvičení výsadou členů císařského dvora, případně i dalších lidí, kteří však museli mít (jako předpoklad přijetí) doporučení dvou významných osobností japonského kulturního či veřejného života.
Rozvoj Aikido ve světě a u nás
Poté byli aikidó zpřístupněno veřejnosti. Po roce 1953 začíná šíření aikidó do ciziny. Hlavní organizací je Mezinárodní federace Aikidó (IAF). Jejím prezidentem je současný dóšú Moriteru Ueshiba, vnuk zakladatele aikidó. Rodina Uešiba řídí tradičně tento hlavní směr aikidó, přestože existují i další. Je však třeba si uvědomit, že všechny školy aikidó mají tentýž původ a že učení Moriheie Uešiby bylo interpretováno jeho žáky, kteří ve svých školách zdůrazňovali aspekty, jež pokládali za nejvýznamnější.
V České republice se aikidó objevuje od 80. let 20. století díky tehdejšímu předsedovi IAF italskému učiteli Giorgio Venerimu. Největšímu rozvoji se Aikido začalo těšit od devadesátých let díky mnoha zahraničním učitelům a zájmu lidí o jeho cvičení. K nejdůležitějším učitelům patří pro naši asociaci zejména Sensei Masatomi Ikeda a Sensei Michele Quaranta. (více o nich - odkaz), současný supervizor Aikido Česká republika.
Filosofie cvičení Aikidó
Na spirituální úrovni má aikidó za cíl nalézt vzájemný soulad energií, které hýbou celým vesmírem. Fyzická praxe je doplněna a povznesena na duševní a duchovní úroveň, mentálně spojenou přírodou a okolním světem. Zatímco boj (džucu) má jediný cíl, eliminovat (zabít) protivníka, (dó) je cesta k formování a kultivaci osobnosti bojovníka. Skutečný aikidóka (osoba, která cvičí aikidó) neusiluje o pouhé zvládnutí techniky, ale harmonickým přístupem se snaží odstranit vlastní nedostatky (zejména charakterové). Ueshiba, který je známý mezi všemi aikidisty jako Ó-sensei (velký učitel), tak vytvořil zcela nové bojové umění, pro než se po druhé světové válce vžil název aikidó.
Výraz "dó" můžeme přeneseně chápat jako putování bez konce. Je to cesta, jak se stát co nejdokonalejším člověkem a pokračovat v činnosti směrem ke shodě a vzájemnému porozumění mezi lidmi. Ueshiba byl pacifista, stejně jako celá řada jiných velkých japonských mistrů. Proto aikidó nehledá jen fyzickou sílu, ale mír a blaho lidstva. Aikidó bychom mohli volně přeložit jako cestu, která nastavuje harmonii s energií celého vesmíru. Vítězství tak dosahujeme nikoliv fyzickou silou, ale vytvořením souladu mírovou cestou.
V tréninku aikidó se pak tato myšlenka odráží v tom, že prostřednictvím vytvoření souladu (harmonie) mezi tělem a myslí vytvoříme prostor pro automatické uplatnění formy. V případě potřeby tak již nehledáme formu k provedení techniky, ale sladěné tělo a mysl tuto formu podvědomě aplikují.
Přínosy Aikido pro dnešní dobu
Je zcela zřejmé a pochopitelné, že mentální rozměr aikidó se dostavuje až po několika letech cvičení a praxe. Zpočátku vnímá aikidóka převážně fyzickou stránku tohoto umění, pro kterou jsou charakteristické kruhové a spirálovité pohyby, postupně se přidává jistota v nalezení rovnováhy (jak tělesné, tak duševní). Nedílnou součástí aikidistické praxe je kladení důrazu na formální stránku cvičení a etiketu. Úcta k učiteli, ke svým sparing partnerům, ale i k prostoru, ve kterém aikidóka cvičí, to vše napomáhá k nalezení této rovnováhy.